Právní rozbor děkana právnické fakulty ZČU v Plzni JUDr. Milana Kindla CSc.

Vážený pan
Jiří G u t h,
MŽP ČR

Vážený pane kolego,

dovoluji si reagovat na Vaši žádost týkajícé se právního posouzení procesu územního rozhodování o umístění stavby D 5 -O51O. Jak jsem Vám již sdělil, nepodařilo se mi materiál zpracovat dříve, za což se omlouvám.

Pokud jde o samotnou věc, rozsudkem Vrchního soudu ze dne 28.5.1997, č.j. 6A 4O/96 - 14O bylo zrušeno rozhodnutí bývalého Ministerstva hospodářství ze dne 12.3.1996. Ve věci proto následovalo další řízení a vyplynuly některé problémy, na něž se svým, shora označeným, podáním, dotazujete. V dalším textu budou materiály citovány podle prvního z jednacích čísel a především podle data, jde -li o rozhodnutí či dokumenty označené větším počtem jednacích čísel či jiných označení.

K zodpovězení všech Vařšich podkladů se mi jako nezávislému a na věci nezaujatému posuzovateli nedostává podkladl, takže se mohu odpovědně vyjádřit k Vašim otázkám č. 2 a 3, to jest k otázkám týkajícím se "rozporovacího řízení" podle § 136 stavebního zákona, a otázkou po závaznosti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí z 15.3.1995 (ta je ovšem v podstatě řešena již Vrchním soudem, na jehož rozhodnutí si dovolím odkázat).

Ad 2)

Pokud jde o druhou část Vašeho dotazu, směřuje na řešení situace, kdy je nutno posoudit, zda na odlišná stanoviska ministrů v posuzované věci lze použít ustanovení § 136 stavebního zákona. Podle tohoto shora citovaného ustanovení dojde -li (mimo jiné) v územním řízení " k protichůdným stanoviskům mezi orgány státní správy spolupůsobícími v řízení, řeší takový rozpor orgány nadřízené těmto orgánům dohodou." Podle druhého odstavce však, nepodaří -li se tímto postupem vzniklý rozpor odstranit do 60 dnů dohodou, rozhodne Ministerstvo pro místní rozvoj po projednání s příslušnými ústředními orgány státní správy do 60 dnů od postoupení tohoto rozporu k rozhodnutí. V dané věci z Vámi předložených podkladů plyne, že rozporným stanoviskem má být mimo jiné i rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 1O.srpna 1998, o němž se zvlášť pojednává dále sub 3) tohoto rozboru.

Zřejmě za největší odborníky na tuzemské stavební právo lze považovat autory renomovaného komentáře "Stavební zákon v teorii a praxi" (Doležal, J. - Mareček, J. - Vobořil, O., Linde, Praha 1998), kteří se ostatně podílejí více méně na všech významnějších komentářích ke stavebnímu zákonu v posledním desetiletí. Tito zřejmě nejrenomovanější autoři v daném oboru ovšem dospívají (na str. 185 - 186) k závěru, že postupu podle § 136 stavebního zákona nelze použít tam, kde "stanovisko dotčeného orgánu státní správy bude vydáno formou správního rozhodnutí", k čemuž (tamtéž) dále dodávají, že by bylo "nepřípustné učinit takové rozhodnutí předmětem řešení rozporů..."

Tento závěr autorůů citovaného komentáře se ovšem neopírá jen o nezpochybnitelnou autoritu těchto odborníků samotných, ale samozřejmě i o prostou logiku vůbec, pro právníka pak je zcela jasné, že postupu podle § 136 stavebního zákona nelze použít již jen s ohledem na princip právní jistoty. Správní rozhodnutí se vydávají v určitém procesu, správní řád, případně jiné právní předpisy proti nim připouštějí určité řádné nebo mimořádné opravné prostředky a zákony též upravují, jak správní rozhodnutí nabývají právní moci astávají se tak vykonatelnými (činnými a zavazujícími). Správní řád proto zdůrazňuje princip právní jistoty mimo jiné tím, že podle § 68 odst.1 správního řádu nelze mimo odvolací řízení zrušit nebo změnit po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí. Nelze tedy připustit v právním státě stav, kdy by mohl určitý ústřední orgán (Ministerstvo pro místní rozvoj, případně jiný ústřední orgán podle druhé věty § 136 odst. 2 stavebního zákona) zrušit pravomocné rozhodnutí jiného správního orgánu (ať již jiného ministerstva nebo prostě jen jiného správního orgánu), aniž by šlo například o řízení o mimořádném opravném prostředku či podobně. V podstatě by totiž připuštění takové možnost zcela anulovalo smysl všech opravných prostředků, veškerého rozhodování a prakticky všech procesů - tak např. by v situaci podobného rozporu Ministerstvo pro místní rozvoj zrušilo rozhodnutí třeba ještě Ministerstva kultury o zřízení přírodní rezervace, jímž toto ministerstvo kdysi, třeba před desítkami let, rozhodovalo.

Ačkoli mé podklady nemusí být úplné, zdá se v posuzované věci, že doba tří let již od právní moci zmíněného rozhodnutí uplynula, a rozhodnutí je tedy nezměnitelné. Jeho rozpor či naopak soulad s právními předpisy je dnes jen teoretickou otázkou, vzhledem k tomu, že podle konstatní judikatury pro nezrušená správní rozhodnutí platí zásada "presumpce správnosti správních aktů", to jest považuji za zákonné, i když z toho či onoho důvodu nejsou, a to až do doby, nežli budou předepsaným postupem (!) zrušena (srov. z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1393/97, navržený k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nicméně z předložených podkladů vyplývá, že dne 29.dubna tohoto roku ministr pro místní rozvoj rozhodnutím č.j. 1382/99 - 3O skutečně rozhodl, a to tak, že souhlasí "s ministrem dopravy a spojů, že rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 1O.1O.1995 č.j. M/4O88/95 a další rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ... zakládají souhlas k průchodu dálnice D 5 " významným krajinným prvkem Val/Valík. K tomu je ovšem zapotřebí poznamenat, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28.5.1997, č.j. 6A 4O/96 - 14O, konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí - územního odboru pro Plzeňskou oblast bylo ministrem životního prostředí zrušeno protiprávně, přičemž zmíněný soud ve svém právě citovaném rozsudku zrušil i závaznost všech rozhodnutí na toto rozhodnutí navazujících, tedy zřejmě i rozhodnutí ze dne 1O.1O.1995. Rozhodnutí z 1O.1O.1995 ostatně jen potvrzuje rozhodnutí téhož ministra z 9.8.1995, jehož právní účinky soud zrušil, a tedy, i pokud by snad někdo dovodil, že není rozhodnutím navazujícím a že nadále obstojí, je dnes zcela bezobsažné (nehledě k tomu, že soud konstatoval i jeho nezákonnost, protože rozklady měly být zamítnuty pro nepřípustnost).

Správní orgány tedy musí dále postupovat v souladu s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí z 15.3.1995 (jež vylučuje vedení dálnice centrální částí Valu). Podle § 25Oj odst. 3 občanského soudního řádu jsou správní orgány vázány "právním názorem soudu." Podle § 250k odst. 3 téhož občanského soudního řádu je odchýlení se od právního názoru vysloveného soudem důvodem ke zrušení nového rozhodnutí správního orgánu (po podání nové žaloby). Porovnáním rozhodnutí ministra pro místní rozvoj, citovaného výše, a rozhodnutí Vrchního soudu, jež je rovněž citováno výše, lze zjistit, že rozhodnutí ministra vychází z rozhodnutí, jemuž soud odňal právní účinky (závaznost) a jde tedy zcela evidentně o "odchýlení se" od právního názoru soudu. Aniž bych chtěl předjímat rozhodnutí soudu, mám za to, že jediným v úvahu přicházejícím důsledkem může být jen to, že Vrchní soud po podání žaloby územní rozhodnutí znovu zruší pro "odchýlení se" od jím vysloveného právního názoru.

Konečně je tu na místě zmínit i ustanovení zákona bývalé ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle nichž v daném případě orgány resortu životního prostředí postupovaly. Podle ustanovení § 90 odst. 4 tohoto zákona je totiž zákon o ochraně přírody a krajiny vždy zvláštním (speciálním) zákonem vůči vyjmenovaným zákonům, kromě jiného i zákonu stavebnímu. Vzhledem k tomu podle mého názoru na ustanovení o řízeních podle zákona č.114/1992 Sb. jsou speciální vůči stavebnímu zákonu (mimo jiné), což znamená, že rozhodnutí vydaná podle zákona o ochraně přírody a krajiny nelze "překonávat" postupem podle stavebního zákona.

Ad 3)

Ve shora citovanéím rozsudku, to jest v rozsudku Vrchního soudu ze dne 28.51997, č.j. 6A 4O/96 - 14O byl mimo jiné vysloven názor, že nezákonným je rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 9.8.1995. Vrchní soud vyslovil, že toto rozhodnutí ministra životního prostředí není pro svou nezákonnost závazné a odňal právní účinky (závaznost) i rozhodnutím na ně navazujícím (čímž "je odstraněna právní závaznost rozhodnutí ze dne 31.1O.1995"). Z téhož důvodu je později ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 1O.8.1998 č.j. M/3174/98 zrušil. Zrušeným rozhodnutím bylo v mimoodvolacím řízení zrušeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro Plzeňskou oblast, jenž jako odvolací orgán změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že minimalizoval možnost zásahu do lesních komplexů tím, že vyslovil v určitém místě souhlas se stavbou "jižně od kóty 398 m.n.m". Nutno poznamenat, že tím ministr životního prostředí potvrdil stav plynoucí již z odůvodnění shora citovaného rozsudku, to jest, že jeho resort souhlasí se stavbou jižně od pozdějšího záměru. To znamená, jak bylo již výše uvedeno, že správní orgány tedy musí dále postupovat v souladu s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí z 15.3.1995 (jež vylučuje vedení dálnice centrální částí Valu).

Vážený pane kolego,

děkuji za projevenou důvěru a

zůstávám s úctou

JUDr.Milan Kindl, CSc.,
d ě k a n
Právnické fakulty ZČU


Za obětavé přepsání textu Děti Země děkují Jarce Krpejšové z Plzně


Další informace o...
...tom jak můžete pomoci Vy ...dálničním obchvatu Plzně sekci "Za ekologicky čistou dopravu" Dětech Země - Plzeň Dětech Země




© Děti Země, Jan Rovenský
21.7.1999